Pojem
Zemře-li fyzická osoba některá práva a povinnosti zanikají s její smrti, jiná však přetrvávají a přecházejí na jiné osoby jakožto na právní nástupce zemřelého cestou dědění – výjimečně i jinak, jako je tomu např. u nájmů za jistých předpokladů.
Za dědice označujeme toho, na koho přejdou práva a povinnosti zemřelého podle ustanovení o dědickém nástupnictví. Ta jsou obsažena v OZ.
Starší z nich vychází z poměru rodinného, jejž preferuje, mladší ctí autonomii vůle zůstavitele a umožňuje mu, aby o dědictví pořídil závětí, ale této vůli klade jisté meze ve prospěch určitého okruhu příbuzných, jež označuje jako nepominutelné dědice. Naproti tomu za určitých předpokladů umožňuje zůstaviteli, aby i tyto úplně z dědění vyřadil, tzv. vyděděním.
Dědické nástupnictví (sukcese) je v našem právu vždy univerzální, singulární sukcese, jak tomu bylo u tzv. odkazovníků (legatářů), není možná.
Dědická posloupnost
K dědické posloupnosti (nástupnictví, sukcesi) dochází pouze, jsou-li dány zákonem kumulativně vymezené předpoklady.
Jsou to:
Smrt zůstavitele – tím může být pouze fyzická osoba, nikoliv právnická. Jde o právní skutečnost, která působí uvedené důsledky již sama o sobě a to okamžikem smrti zůstavitele.
Existence dědictví – věcí, pohledávek a dluhů, případně jiných hodnot.
Existence způsobilého dědice – ten musí v době smrti zůstavitele žít, a to aspoň jako očekávané dítě v těle mateřském.
Existence důvodu dědění – a to pouze v některé ze dvou variant, buď na základě závěti nebo na základě zákona. Děděním ze závěti lze považovat za primární, dědění ze zákona za subsidiární způsob dědění.
Žádné komentáře:
Okomentovat