2. Měna a měnové soustavy

Měna a měnové soustavy

Měnovou neboli peněžní soustavou rozumíme způsob vydávání a oběhu peněz, platný v určité zemi, který je upravený zákonem.

Jednotlivé peněžní soustavy se od sebe v řadě rysů liší, ale v jejich uspořádání, fungování i v historickém vývoji jsou určité zákonitosti.

Historicky je možné rozlišit tři nejdůležitější druhy měnových soustav:
1) metalické (kovové) měnové soustavy,
2) úvěrové měnové soustavy,
3) papírové měnové soustavy.


1) Metalická měnová soustava

Metalická měnová soustava je taková měnová soustava, kde v zemi obíhá jako zákonné platidlo jen kov ve formě kovových peněz, obyčejně z drahých kovů.

V každé metalické měnové soustavě se musí určit:
- měnový kov,
- peněžní jednotka,
- způsob ražení mincí.

Měnovým kovem nazýváme ten drahý kov, který je v příslušné zemi základem pro ražení mincí. Jako měnový kov vystupovalo v historickém vývoji nejčastěji zlato a stříbro.

Měnové zákonodárství muselo určit, zda slouží jako základ ražení jen jeden kov nebo více druhů kovů a jaký bude jejich vzájemný poměr, jak mají obíhat mince z více kovů.

Peněžní jednotkou se rozumí množství zlata nebo stříbra, které tvoří obsah měnové jednotky příslušné země.

Způsob ražení mincí upravuje systém, kterým se mince vydávají do oběhu.

Podle vztahu vnitřní (substanciální) hodnoty mince k hodnotě, která je na ní vyznačena, rozlišujeme:
• plnohodnotné mince,
• neplnohodnotné mince.

Plnohodnotné nazýváme takové mince, kde hodnota drahého kovu, ze kterého jsou vyrobené, odpovídá hodnotě na ní vyražené. Hodnota plnohodnotné mince nevyplývá je ze zákonodárných ustanovení státu, ale přímo ze substance, ze které jsou vyrobené.

Neplnohodnotné mince jsou takové, jejichž reálná (substanciální) hodnota je nižší než hodnota na nich vyznačená.

Neplnohodnotnými se mince stávají tím, že se při delším používání opotřebovávají, ztrácejí na váze nebo tím, že stát vědomě vydává do oběhu neplnohodnotné mince z laciných kovů, jejichž substanciální hodnota neodpovídá hodnotě na nich vyznačené. Je to zejména u mincí nižší hodnoty, kde by ražení z drahých kovů bylo obtížné.

Na rozdíl od plnohodnotných mincí musely mít neplnohodnotné mince zákonně upravený oběh.

V historickém vývoji se vyskytly tyto metalické měnové soustavy:
a) monometalismus,
• zlatý,
• stříbrný,
b) bimetalismus.

a) Monometalismus je taková měnová soustava, při které v určitém státu hraje úlohu všeobecného ekvivalentu jeden kov –zlato nebo stříbro – v oběhu se nacházejí jen mince z příslušného drahého kovu nebo náhražky, které jsou směnitelné za drahý kov. Podle toho, který drahý kov plní funkci všeobecného ekvivalentu, rozlišujeme zlatý a stříbrný monometalismus.

Největší význam v dějinách měl zlatý monometalismus, který vznikl v Anglii koncem 18. století a koncem 19. století se stal převládajícím typem měny.

Zlatý monometalismus se vyskytoval v těchto formách:
1) standard zlaté mince,
2) standard zlatého slitku,
3) standard zlaté devizy,
4) standard bretton-woodského typu.

Principům zlatého monometalismu nejlépe odpovídá standard zlaté mince, který spočíval na těchto nejdůležitějších zásadách:
- existuje volné ražení mincí při pevně určeném a neměnném obsahu peněžní jednotky,
- obíhající náhražky peněz jsou volně směnitelné za zlato podle hodnoty, která je na nich vyznačena,
- existuje neomezený pohyb zlata (vývoz a dovoz) mezi jednotlivými státy.

Zachování těchto zásad zabezpečuje relativně stabilní oběh peněz. Při jejich důsledném dodržování nemůže dojít ke znehodnocení obíhajících peněz a množství skutečně obíhajících peněz se pružně přizpůsobuje potřebám peněžního oběhu.

Standard zlaté mince byl měnovým systémem vyspělých zemí v době před 1. sv. válkou. Světová válka způsobila ekonomický rozvrat, což znemožnilo uplatnění tohoto systému v poválečném období, které bylo zejména v západoevropských zemích poznamenáno silnou inflací. Ani po odstranění následků poválečné inflace se nepodařilo obnovit standard zlaté mince předválečného typu.

Začaly se používat nové typy měnových soustav, při kterých se původní principy zlatého monometalismu uplatňují jen v omezené míře a to:

- standard zlatého slitku, kdy předložené bankovky byly směnitelné jen za zlato v prutech,

- standard zlaté devizy, kdy bankovky nebyly přímo směnitelné za zlato, ale pouze za valuty jiných států, které byly za zlato směnitelné.

V průběhu velké hospodářské krize v 30. letech zrušily všechny vyspělé země směnitelnost bankovek za zlato. Tím končí zlatý monometalismus ve své původní formě.

Po 2. světové válce vzniká tzv. bretton-woodská měnová soustava vycházející z koncepce tzv. vedoucí měny, která měla být i nadále přímo svázána se zlatem. Ostatní měny byly spojeny se zlatem jen prostřednictvím této měny.

Za vedoucí měnu byl určen americký dolar. USA se zavázaly směňovat zahraničním emisním bankám libovolné množství předložených USD za zlato při pevném kurzu 35 USD za 1 trojskou unci zlata. V roce 1971 USA jednostranně zastavily směnu USD za zlato a tím bylo zrušeno ustanovení bretton-woodské měnové soustavy, definitivně končí zlatý monometalismus.

Další monometalickou měnovou soustavou byl stříbrný monometalismus, což je měnová soustava, ve které funkci měnového kovu plní stříbro.


b) Bimetalismus je taková měnová soustava, ve které jako všeobecný ekvivalent vystupují dva kovy – zlato a stříbro – které mají v peněžním vyjádření rovnocenné postavení.

Podle toho, jakým způsobem je upravený vzájemný vztah zlata a stříbra, rozlišujeme:
- paralelní měnu, při které není stanoven zákonný směnný poměr mezi zlatem a stříbrem,
- dvojitou měnu, kde je tento poměr stanoven zákonem.



2) Úvěrová měnová soustava

Úvěrová měnová soustava je založena na výlučném nebo převážném oběhu úvěrových peněz – bankovek.

Bankovky jsou vlastně směnky centrálních bank, které slouží jako úvěrové peníze a jsou volně směnitelné za zlato nebo stříbro. Bankovky mají charakter úvěrových peněz.

Oběh bankovek se historicky vyvinul z metalických měnových soustav a sehrál významnou úlohu především v tom, že osvobodil peněžní oběh od vázanosti na růst těžby drahých kovů.

Přechod na oběh bankovek umožnil přizpůsobovat množství peněz skutečným potřebám peněžního oběhu bez ohledu na množství měnového kovu, který byl k dispozici.

Ze směnitelnosti obíhajících bankovek za drahé kovy vyplývá, že oběh bankovek není vlastně samostatnou měnovou soustavou, ale že je odvozený od metalických měnových soustav.

Bankovky se dostávaly do oběhu tím, že emisní banka reeskontovala obchodní směnky, které jí postoupily komerční banky.

S procesem koncentrace úvěrových operací u bank souvisí i využití úvěrových peněz při rozšíření procesu bezhotovostního zúčtování vzájemných úvěrových pohledávek a závazků mezi jednotlivými ekonomickými subjekty. To umožňuje postupně přecházet k bezhotovostnímu placení.

Úvěrové peníze přinesly do mechanismu fungování peněžních soustav nové prvky. Šlo zejména o to, že:
- velikost jejich emise nebyla vázána na možnosti těžby nebo dovozu měnového kovu, ale na velikosti úvěru, tvorbu úvěrových zdrojů, vytvářených úměrně tvorbě společenského zbožního a peněžního kapitálu,

- velikost hodnoty, kterou úvěrové peníze představovaly, nebyla skutečně odvozována od množství měnového kovu, ale od hodnoty zboží, na které byl úvěr poskytnut.
Postupné vytlačování měnového kovu z jeho peněžních funkcí úvěrovými penězi a postupné rušení jejich směnitelnosti i vazby objemu jejich emise na množství zlata nacházejícího se v zemi nebo v emitujících bankách vedlo zároveň k likvidaci živelně působících regulátorů množství peněz v oběhu.

Mechanismus úvěrové emise peněz ale není tak dokonalý, aby množství vydaných úvěrových peněz vydaných do oběhu bylo automaticky v souladu s potřebami zákona peněžního oběhu. Rozpory úvěrové emise peněz vedou k tomu, že je do oběhu vydáváno spíše jejich nadměrné množství.

Pokud existovala směnitelnost úvěrových peněz – bankovek – za měnový kov, jejich případné přebytky byly automaticky stahovány z oběhu tím, že je jejich majitelé vyměňovali za měnový kov. To nutilo banky k tomu, aby úvěrovou emisi regulovaly podle množství měnového kovu, kterým disponovaly.

Zrušením směnitelnosti úvěrových peněz za měnový kov mizí živelný regulátor množství úvěrových peněz a je nutné přikročit ke státní regulaci množství peněz v oběhu.

Vytlačením zlata z oběhu a zrušením směnitelnosti nabyly úvěrové peníze postupně charakter papírových peněz.



3) Papírová měnová soustava

U této soustavy jsou základem peněžního oběhu papírové peníze volně nesměnitelné za měnový kov.

Možnost vzniku papírových peněz je dána tím, že při zprostředkování směny nemusí vystupovat peníze s vnitřní hodnotou. Do popředí vystupuje jejich funkční poslání.

Po právní stránce mohou mít papírové peníze formu:
• státovek, představující zvláštní druh úvěrových peněz vydávaných státem,
• nesměnitelných bankovek,
• neplnohodnotných mincí, které mají podobný ekonomický charakter jako papírové peníze.

V této peněžní soustavě mají papírové peníze ve většině případů formu nesměnitelných bankovek, které vydává centrální emisní banka.

Současné měnové systémy představují řízené papírové měnové soustavy úvěrového charakteru. Pro ně je typické, že peníze nejsou směnitelné za měnový kov, jsou vydávány do oběhu na základě úvěrových operací a fungování peněz je přímo řízeno státem nebo jím pověřenou centrální emisní bankou. Mají nucený oběh.

Mechanismus vydávání peněz do oběhu a stahování peněz z oběhu

V současných podmínkách se peníze dostávají do oběhu téměř výlučně úvěrováním obchodních bank nebo státu emisní bankou.

Klasickou cestou vydávání peněz do oběhu v podmínkách strukturované bankovní soustavy je reeskont směnek, předložených obchodními bankami centrální bance.

Reeskontem směnky emisní banka poskytuje obchodní bance protihodnotu směnky po odečtení tzv. diskontní sazby za období, které uplyne do její splatnosti.

Reeskontem směnky vytváří emisní banka nové peníze, které tímto aktem vydává do oběhu. Ekonomickou podstatou reeskontu je vydávání úvěrových peněz do oběhu, jejichž hmotným ekvivalentem je dodávka zboží nebo služeb na základě které byla směnka vystavena. Nově vytvořené peníze se z oběhu stahují tehdy, když emisní banka v den splatnosti směnku zinkasuje.


Měnová a úvěrová politika

Měnová politika představuje systém opatření v oblasti měny, kterými se mají prosadit záměry vydavatele peněz.

S měnovou politikou úzce souvisí úvěrová politika, tj. systém opatření, kterými se mají prosadit záměry poskytovatele úvěru.

Měnová a úvěrová politika byly od sebe oddělené v období oběhu plnohodnotných peněz.

Měnovou politiku uskutečňoval stát, který vydával peníze do oběhu, úvěrovou politiku uskutečňovaly banky. Základní změna nastala po vzniku bankovek jako úvěrových peněz, které vytlačily z oběhu plnohodnotné peníze. Úvěrová a měnová politika se začaly sbližovat.

Jedním ze základních problémů, které musí měnová politika řešit je otázka přiměřenosti množství peněz vydávaných do oběhu pro zabezpečení potřeb národního hospodářství. Vzhledem k úvěrovému charakteru současných peněz se tento problém mění v dnešních podmínkách na problém úvěrové politiky, na problém množství úvěrů, které je vzhledem k potřebám ekonomiky přiměřené.

1. Peníze a měna

Peníze a měna

Peníze jsou hmotným nositelem finančních vztahů. Například finančním vztahem mezi státem a podnikem je daň. Aby se tento vztah uskutečnil, musí podnik zaplatit státu určitou sumu peněz a tím splnit svojí daňovou povinnost. Peníze neustále přijímají a vydávají všechny ekonomické subjekty – stát, obyvatelstvo, podniky i banky.

Peníze jsou specifickým zbožím s určitou hodnotou, ve které všeobecně ostatní zboží vyjadřují svoji hodnotu ve všech státech. Jsou univerzálním zbožím, které je směnitelné za všechny druhy ostatního zboží.

Peníze představují všeobecný ekvivalent a jako ekonomická kategorie jsou stejné ve všech státech a plní určité funkce.

V tržní ekonomice plní peníze tyto základní funkce:

• jsou mírou hodnoty, protože slouží jako univerzální prostředek k vyjadřování cen ostatního zboží,
• jsou oběživem a prostředkem směny při prodeji zboží,
• plní funkci míry úspor a prostředku akumulace,
• jsou platidlem a tím je možné vyrovnávat platební závazky bez hotových peněz,
• mají funkci světových peněz, pokud se uplatňují v mezinárodním platebním styku jednotlivých zemí.

Peníze neplnily své funkce ve své obecné podobě, ale potřeby peněžního oběhu si vynucovaly úpravu jejich podoby, vydávání, stahování a vlastního oběhu tak, aby byla zajištěna plynulost směny i ostatních plateb. Stát proto upravoval formu peněz a organizoval peněžní oběh.

Peníze začaly plnit své funkce jako historicky konkrétní, státem uspořádaná peněžní soustava – měna.

Na počátku byla platnost organizace peněžní soustavy omezena především na území státu a měny vystupovaly především jako národní forma peněz.

Měnu tak lze chápat jako národní formu peněz, jako konkrétní peníze určitého státu.

S rozvojem mezinárodního oběhu zboží a internacionalizace výroby začal být peněžní oběh upravován i na mezinárodní úrovni a vedle národních měn vznikají i měny mezinárodní, schopné plnit funkci světových peněz.

Měnou rozumíme právně upravované peníze, obíhající uvnitř určitého státního útvaru nebo seskupení států, tj. státem uznané, regulované a garantované peníze.

Měnovou jednotkou rozumíme konkrétní základní částku určité měny, která je označena názvem a je vnitřně členěná.

Peníze v rozvinuté společnosti vystupují jako konkrétní národní peníze, jako měna určená státem.

V jednotlivých peněžních operacích vystupují peníze vždy ve své státní podobě bez ohledu na to, zda jde o vnitrostátní nebo mezistátní peněžní transakce (USD, Kč).

V této souvislosti se rozeznává měna domácí a zahraniční měna.


Zahraniční (cizí) měna se člení na:

1. valuty - které představují oběživo, tzn. bankovky a mince cizích států. Jde o hotovostní zahraniční peníze.

2. devizy - které představují bezhotovostní peníze. Jde v podstatě o platební dokumenty, které jsou vyjádřeny v cizí měně a používají se v mezinárodním styku (šeky, směnky, akreditivy).

Pravidla oběhu domácí měny a její vztah k zahraničním měnám jsou upraveny zákonodárstvím příslušného státu.

Vymezení měny určitého státu obvykle stanoví měnový zákon, který zpravidla upravuje:

1. název peněžní jednotky a jejích zlomků (např. česká koruna a haléře, USD a centy).
2. vztah peněžní jednotky k drahým kovům, tzv. měnová parita. Jde o formální vztah, protože v současnosti již v žádném státě neexistuje směnitelnost za měnový kov.
3. určení hodnot, ve kterých se peněžní jednotka emituje (vydává) do oběhu, např. 10, 20, 50, 100, 200, 1000, 5000. Zároveň je nutné stanovit v jaké formě se oběživo emituje, zda ve formě papírových peněz nebo plnohodnotných či neplnohodnotných mincích.
4. Způsob vydávání peněz do oběhu a stahování z oběhu, způsob zajištění stability měny, měnové kompetence.
5. Vztah peněžní jednotky domácí měny k zahraničním měnám, neboli devizový kurz.

Měnový systém má v každé zemi své specifické rysy. Některé principy uplatňované v měnových systémech jednotlivých zemí jsou společné.

Soustava platidel v určitém státu tvoří z formálního hlediska měnovou soustavu.

1) Přednáška: PENÍZE

PENÍZE

a) teoretická definice peněz (filozofická úvaha) = peníze je každé aktivum (zboží), které je všeobecně používáno pro placení za zboží, služby nebo k úhradě dluhů

b) pragmatická definice peněz (praktické hledisko) = peníze je součet veškerého oběživa neboli hotových peněz a peněz na primárních vkladech na bankovních účtech

M = oběživo (hotovost) + primární vklady na bankovních účtech (nebankovní peníze)
(šekové peníze – USA či účetní peníze)

oběživo = veškeré bankovky a mince vydané centrální bankou (ČNB), která je sleduje ve svém účetnictví (vede je na straně pasiv)  každodenně vyplývá ze statisticko-účetních údajů objem oběživa, které vydají a přijmou obchodní banky

peníze z výroby = nově vyrobené peníze v České tiskárně či Jablonecké bižutérii (mince)

zásoba českých peněz = uložená zásoba peněz ČNB, teprve po jejich vydání do oběhu se nazývají:

peníze v ekonomice (peněžní zásoba – peněžní masa) = po tomto uvedeném cyklu kolují tam a zpět

• vklady činí asi 90% a oběživo 10% množství peněz v ekonomice

šekové peníze = bezhotovostní peníze, hlavně v USA, kde se platí ve velké míře šekem
elektronické peníze = čipová karta – „přenosný účet“

Peněžní agregáty
(metodika stanovení peněžních agregátů)

M0 = oběživo (nejlikvidnější peníze)
M1 = M0 + netermínované vklady (vklady na viděnou)
M2 = M1 + termínované vklady + vklady v cizí měně
--------------------------------------------------------------------------- tyto jsou sledovány v České republice
v jiných zemích jsou sledovány ještě další např. M3 (úsporné vklady +termínované vklady), M4 ……..

+ připravuje se v rámci Evropské unie sjednocení metodiky na stejnou úroveň

L = M2 + cenné papíry CP (vybrané – tj. které jsou v držení nebankovních subjektů)
(např. státní pokladniční poukázky a cenné papíry v držení nebankovních subjektů)


Funkce peněz

1) peníze jsou prostředkem směny (pomocí nich nakupujeme zboží či služby)
2) peníze jsou účetní jednotkou (můžeme pomocí nich vyjádřit hodnotu aktiva v peněžním vyjádření)
3) peníze jsou uchovatelem hodnot (jsou funkcí pokladu)

- nebezpečí znehodnocování hotovostních peněz v důsledku růstu cen (inflace)

Měna = je definována jako národní forma peněz, která je stanovená zákonem (česká koruna)

+ ale v roce 1999 vznikla měna EURO, která má charakter nadnárodní měny definované směrnicemi Evropské unie
Jakou formou se peníze dostávají do oběhu?

Existují dva hlavní kanály (způsoby):
1) úvěrová činnost bank
2) aktivum platební bilance

A Měnový přehled P
tuzemská aktiva (TA) tuzemská pasiva (TP)
- úvěry - oběživo
- rezervy - vklady
zahraniční aktiva (ZA) zahraniční pasiva (ZP)
- vklady v zahraničí - vklady v cizí měně
- úvěry do zahraničí - úvěry přijaté ze zahraničí

Převod na rovnici: M = úvěry + zahraniční aktiva – zahraniční pasiva
M = úvěry +/- zahraniční platební bilance


Historicky známé modely emise peněz

1) Neúvěrový model (mincovní / metalický) – byl založen na ražbě plnohodnotných zlatých či stříbrných mincí
a) monometalický (v oběhu jsou mince pouze z jednoho drahého kovu)
b) bimetalický (v oběhu se vyskytují jak zlaté tak stříbrné mince)

2) Úvěrový model
a) bankovně -úvěrový klasický - bankovky
moderní - bankovky + bezhotovostní peníze

b) státně (rozpočtově) úvěrový - státovky

c) obchodně-úvěrový - směnka

• neúvěrový model je historicky prvním peněžním modelem – jako všeobecný ekvivalent vznikly mince z drahých kovů
- první mince se objevily v 7. st. př. n. l. v Asii, odtud je převzali Řekové (drachmy) a poté Římané (denáry)
- nominální hodnota vyražená na minci by měla být totožná se skutečnou hodnotou kovu
- mince měly dlouhodobou udržitelnou hodnotu
- nebyly banky, mincovní právo měl panovník a pověřené osoby („mincovní právo“)

nevýhody:
- inflace, tj. při nárůstu objemu těžby zlata se snižovala hodnota peněz (znásobení oběhu)
- časem tento model narazil na nedostatek kovu (počátky kapitalismu), a proto ekonomika hledá způsob řešení:

pět velkých inflačních období = 1. objevení Ameriky, 2. Napoleonské války, 3. I. světová válka, 4. po II. světové válce, 5. 70. léta 20. století

• klasický model vzniká v 17. století – papírové peníze (první vznikly ve Švédsku a dále je vydává Bank of England (1762) v Londýně)
- emisní banka + centrální banka
- bankovka měla charakter dluhopisu, tj. závazku, že na požádání při její předložení ji banka vymění za plnohodnotné peníze (zlaté mince)
- tento systém fungoval až do 1. světové války

- fiduciální emise = 100% krytí bankovek zlatem!

Ekonomika však šla dopředu a bylo nutné rozšířit emise peněz
- jak zajistit krytí toho co bylo vydáváno nad rámec krytí plnohodnotnými mincemi

• po 2. světové válce zůstává směnitelný pouze americký dolar a navíc jeho směnitelnost je omezena pouze na centrální banku USA
• v 50. letech se vrací ke omezené směnitelnosti za zlato i evropské země (1956-58)
• na konci 70. let se USA dostává do pasti – pasivní obchodní bilance – a proto na konci roku 1971 je ukončena směnitelnost dolaru na zlato – tím končí klasický model
- mezitím dochází k poklesu objemu obchodů mezi centrálními bankami a obchodními bankami (refinancování)
- v roce 1976 dochází k demonetizaci zlata – zlato je odpoutáno od měny, tj. měna se již nevyjadřuje zlatým obsahem
- mizí vazba na plnohodnotné peníze i regulativy
- vznikají bezhotovostní bankovky – ve „vzduchoprázdnu“ – nejsou kryté zlatem
- označení (pojem) peníze jako myšlenka funkce

• centrální banka reguluje množství peněz v ekonomice

• dnes existuje moderní bankovní úvěrový systém


Státní rozpočtově-úvěrový systém:

státovky = vzhledově shodné s bankovkami, ale liší se ve způsobu jejich emise – stát může tyto vytištěné peníze vnutit občanům, které musí být veřejností přijaty což je dáno ze zákona
- stát je špatný regulátor oběhu, má velkou potřebu  pokud peníze chybí, tak vydá další

Existují modely, kde vedle sebe existuje klasický i bankovní model. Od státně rozpočtového systému se ustupuje, přetrvává pouze v málo rozvinutých zemích.

- v roce 1918 – 1919 existovaly v Československu jako první peníze právě státovky, protože stát chtěl nezávislost od Rakousko-Uherské měny
- až v roce 1926 vznikla centrální banka, která vydala bankovky a stáhla státovky