Počátky české literární kritiky spadají do doby národního obrození – JOSEF DOBROVSKÝ.
V 1. polovině 19. století začíná mít kritika větší význam, zásluhou K. H. BOROVSKÉHO, který dokonce vymezil hranice dobré a špatné kritiky.
Na přelomu 19. a 20. století je největší osobností české literární kritiky F. X. ŠALDA.
- patří k zakladatelům literární kritiky jako samostatného žánru
Boje o zítřek – soubor esejů – přispěl k pochopení básníků své generace a tvůrců moderní poezie symbolistického zaměření.
Vedle eseje, vytvořil galerii medailonů předních osobností českých i světových – v knize Duše a dílo
O nejmladší poezii české – studie, ve které sleduje vznik nové vlny v naší literatuře – oceňuje básnické kvality Wolkerova díla.
V první polovině 20. století
S meziválečnou avantgardou je spojován KAREL TEIGE. Je jedním se zakládajících členů Devětsilu. Většinou prací zasvětil poetismu a surrealismu.
Představiteli liberální a demokratické kritiky (liberální – volnější) byl KAREL ČAPEK a FERDINAND PEROUTKA (po roce 1948 musel pro své názory emigrovat).
Velmi početná byla skupina marxistických kritiků (působili od 30. let at do 70. let).
BEDŘICH VÁCLAVEK – zdůrazňoval estetickou funkci díla.
JULIUS FUČÍK – recenzoval poezii proletářských básníků, je autorem studií – o Němcové,o Juliu Zeyerovi.
Žádné komentáře:
Okomentovat