Prameny

 předpisy občan. práva = sekundární pramen; když nelze některé otázky řešit dle ObchZák. („Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení ObchZák., řeší se podle předpisů práva občanského.“ – § 1 odst. 2 věta druhá); mezi oběma zákoníky je poměr speciality (ObčZák. je subsidiární k ObchZák.); někdy je nutné aplikovat urč. ustanovení ObchZák. // ObčZák. (např. § 266 ObchZák. – ad některá ustanovení o práv. úkonech: projevy vůle a jejich výklad),
 další zákony – např. zákon o ochraně hospodářské soutěže (č. 143/2001 Sb.), zákon o cenných papírech (č. 591/1992 Sb)., zákon o konkursu a vyrovnání (č. 328/1991 Sb.), živnostnenský zákon (č. 455/1991 Sb.),
 obchod. obyčej = terciární pramen; v zákoně jako obchod. zvyklost (pokud nelze aplikovat ObchZák. ani předpisy občanského práva, pak se situace řeší dle obchod. zvyklostí); obchod. zvyklost má povahu zavedené praxe, jež se obvykle dodržuje (nicméně není pramenem práva!), platí pak bez ohledu na vůli účastníků – je to pravidlo chování, jež vzniklo spontánně // se obecně dodržuje (= TACITUS CONSENSUS) // panuje přesvědčení, že se od něho nelze odchýlit ani výslovným ujednáním ve sml. (= OPINIO NECESSITATIS); obchod. obyčej je pramenem práva jako existující pravidlo chování, které je dlouhodobě zachováváno v téže formě; nesmí působit CONTRA LEGEM, ale působí PRÆTER LEGEM; názor, že obyčej není pramenem práva – pramenem je ta norma, která obyčej jako pravidlo chování povolává (Knappová); přednost před obyčejem může mít ANALOGIA LEGIS (s odkazem na předpisy občan. práva – § 853 ObčZák. , ustanovení zákona upravující vztahy obsahem i účelem nejbližší); obyčejové právo je dnes obecně na ústupu; jeho existenci před soudem třeba prokázat (neplatí zásada „IURA NOVIT CURIA“ (= soud zná právo, proto v práv. otázkách nepotřebuje znalce), protože nejde o právo psané, § 121 OSŘ – skutečnosti obecně známé / známé soudu z jeho činnosti není třeba dokazovat (i práv. předpisy uveřejněné / oznámené ve Sb. zákonů ČR)),