VZNIK GEOGRAFIE
Již v období antického Řecka se z původně všezahrnující filosofie (lásce k moudrosti) jako jedna z prvních disciplín vyčlenila geografie. Konkrétně to byl řecký učenec Eratosthénes, který ve 2 století př. n. l. pro schématické znázornění území, zaznamenávání v něm probíhajících změn a vytvoření souboru informací o nich zavedl název geografie. Vlastní pojem je spojením řeckého slova GEOS – Země a GRAFIE – popis.
Z nejstarší jednotné vědy geografie se posléze oddělila kosmografie (astronomie), geologie a historie, takže geografii zůstala krajinná sféra jako celek (vedle toho se pochopitelně pro dílčí objekty a aspekty jejich vědeckého poznání vydělila fyzika, matematika, geometrie). Členění (strukturalizace) věd však probíhalo i směrem dovnitř, takže poměrně rychle se samotná geografie rozdělila na obecnou, regionální a kartografii (sebeprimitivnější zobrazování zemského povrchu se stalo základem pozdější kartografie (geografické k. x od k. technické), která je tak od počátku spojena s geografii jako její nejdůležitější metoda (kartografická metoda, analýza).
Antická geografie ovlivňovala vývoj geografického myšlení prakticky až do 17. století. Strabó u antické geografie hodnotí obrovský význam pro život společnosti a způsob vládnutí. Vedle toho evropskou geografii významně ovlivnila také arabská geografie. Významnou historickou éru ve vývoji geografie dále představuje období zeměpisných objevů.
Počátky moderní geografie většinou klademe do 19. století (A. Humboldt (1769-1859 – všezahrnující geografie), K. Ritter (1779-1859), F.Ratzel (1844-1904 – zakladatel antropogeografie), P.Vidal de la Blache (1843-1918 – geografie člověka - géographie l´humaine), A. Hettner (1859-1941 – popisný obor studující jenom prostorové uspořádání (inventarizace geografického rozmístění jevů). Geografie skutečně moderní je ovšem spojena až s využitím empirického analytického a syntetického způsobu geografického popisu (geografická analýza, syntéza), s kvantifikací a kvantitativními přístupy například až k prognóze (aplikace matematicko-statistických metod, modelování).
Ve vývoji moderní geografie můžeme ovšem zachytit i období pokusů o generalizaci nebo systemizaci různorodých jevů, jenž je bezprostředně spojeno s poznáním pravidelností a zákonitostí v rozmístění, prostorovém uspořádání objektů či jevů (geografie jako hledání příčin a souvislostí mezi obecným, zákonitým x regionálním - zvláštním, specifickým x jedinečným, unikátním). Dalším vývojovým krokem je například etapa zdůrazňující studium kauzality prostorového chování (vztahy a podmíněnosti). Poslednímu období zatím jednoznačně vévodí ekologizace geografického myšlení.
Kromě ryze pozitivního rozvoje poznání (spojeného třeba i se vznikem geografických škol) se však ve vývoji geografie objevuje i její zneužití. Bylo tomu tak např. v případě využití principů geografického determinismu pro geopolitické ideje rasismu a nacismu (podstatou geografického determinismu je představa o určující roli přírodního prostředí na chování a duševní vyspělost lidské společnosti). Za představitele geografického determinismu často bývá pokládán F. Ratzel, za autora myšlenek geopolitiky pak T. Malthus (populační zákon a aplikace tzv. sociálního darwinismu). Naopak představa, že se člověk již hominizačním procesem vymanil z předurčení (příčinné podmíněnosti) na územních podmínkách je nosnou ideou pro geografický indeterminismus, který uplatňoval např. Vidal de la Blache aj. (při využití představ Voltaira). Jeho filosofickou aplikací byl posibilismus (filosofie, podle níž je rozmístění a chování lidí na Zemi přizpůsobeno geografickému prostředí, ovšem člověk má možnost výběru nebo může toto přírodní prostředí sám ovlivnit).
Žádné komentáře:
Okomentovat